Pokud byste se náhodou nudili, přečtěte si můj příběh o hubnuti a tloustnutí v říjnovém čísle časopisu DIETA. Jak to mám já?? Třeba se v mém příběhu poznáte i vy....
Hledaný výraz musí mít více jak 2 znaky.
Jsem výživová poradkyně Martina Jandová
Martina Jandová: Naučila jsem se užívat si jídlo
Kila navíc ji trápila už od školky. V pubertě se svou váhou zatočila natolik, že se dostala až na hranici anorexie. Dnes jí coby výživové poradkyni pomáhá její příběh zůstat s klienty na jedné lodi.
Narodila jsem se jako nedonošené dítě a celá rodina měla pocit, že mě musí dokrmit. Už jako malá jsem tak nabírala váhu raketovou rychlostí. Svou váhovou jinakost jsem si poprvé uvědomila ve školce. Vzpomínám, že moje mamka hezky šila a já si mnohokrát říkala, jaká je škoda, že nemá hubenou holčičku, které by šaty slušely mnohem víc než mně. Během školních let jsem často chodila spát s přáním, abych se vzbudila hubená jako moje kamarádky. Přestože se ze mě nikdy nestal třídní otloukánek, poznámek na svou váhu jsem si vyslechla dost. Tehdy se nevědomky přidala i rodina, která mě neustále upozorňovala, abych se nepřejídala, což vedlo k tomu, že jsem začala jíst potají.
Svačiny v koši
Ve třinácti letech jsem vážila 86 kg a vnímala mnohá omezení související s váhou. Přestože jsem se navenek tvářila jako bezproblémová holka, uvnitř jsem toužila po pozornosti okolí. Když mě odmítl a vysmál se mi kluk, který se mi hodně líbil, rozhodla jsem se zhubnout za každou cenu. Z jídla jsem si udělala úhlavního nepřítele. Během čtyř měsíců jsem zhubla dvacet kilo. Ve chvíli, kdy jsem ztratila menstruaci, rodičům došlo, že je zle, a mamka mě vzala k doktorce. Přestože jsem byla v pubertě, neuvěřitelně na mě zapůsobila její věta, že riskuju, že
nebudu mít v budoucnu děti. Vracela jsem se domů s doporučením přibrat aspoň pět kilo. I když jsem se cítila pod obrovským tlakem, s pomocí rodičů se mi povedlo přijmout fakt, že přibrat je v pořádku.
Hladovění vs. přejídání
Další výzvou byl odjezd na střední školu v Praze. Tam jsem si všechno začala organizovat sama a s pravidelnou stravou to šlo zase z kopce. Snídani a svačiny jsem řešila rohlíky a za obědy mi přišlo zbytečné utrácet, a tak jsem je vynechávala. Celý týden jsem hladověla, a když jsem přijela domů, snědla jsem všechno, co šlo. Sice jsem se už nedostala na váhu 86 kg, ale vedle hubených spolužaček jsem si kvůli mírné nadváze připadala méněcenná. Když mi bylo čtyřiadvacet a blížilo se datum mé svatby, byla jsem tak motivovaná touhou vypadat dobře, že jsem poprvé zařadila k hubnutí i sport. Jenže pak přišlo těhotenství, během něhož jsem přibrala na 97 kg. A to pro mě byl strop. Hned po šestinedělí jsem doma začala trénovat na eliptickém trenažéru a koupila si pro mě důležitou knížku od Ivy Málkové Hubneme s rozumem. Díky ní jsem pochopila, jak tělo funguje, a našla rovnováhu mezi jídlem a pohybem.
Přelomový kurz
Začala jsem správně jíst, každý den jsem nachodila s kočárkem spoustu kilometrů a s radostí jsem pravidelně sportovala. Během tří měsíců jsem shodila sedmnáct kilo a do roka dalších deset. Ohledně stravování jsem ale chtěla vědět stále víc. Když měl syn rok a půl, přihlásila jsem se na kurz výživového poradce, abych získala ještě víc znalostí. Až v jeho průběhu mi došlo, že je to přesně ta práce, které bych se chtěla věnovat. A pak přišla výzva. Rozhodla jsem se, že budu jeden měsíc vařit tchánovi. Měl tehdy velkou nadváhu a nevěděl, jak shodit. Nadšeně jsem se pustila do jeho proměny a on zhubl pětatřicet kilo. Protože ho zná spousta lidí a on se svým příběhem netajil, začali se mi hlásit další zájemci.
Víc než jen koníček
Nejdříve jsem radila a sestavovala jídelníček členům rodiny. Postupně, když se přidávali další lidé, mi zabíralo poradenství už tolik času, že jsem si za své rady řekla o peníze. Měla jsem tak dobrý přivýdělek k rodičovské, a navíc jsem se věnovala něčemu, co mi dávalo smysl. Když se narodil druhý syn, už jsem si musela zajistit hlídání a upřít si veškerý čas, který by patřil jen mně. Často jsem po uspání dětí pracovala až do jedné do rána, ale stále mě hnala radost z výsledků lidí, kteří se mnou hubli. Po rodičovské jsem se rozhodla zariskovat a vydat se na cestu výživové poradkyně. Dneska se této práci věnuji více než šest let. Oboustranná inspirace
Lidé za mnou chodí, abych jim poradila, ale i oni jsou pro mě často inspirací. Například jsem měla klientku, která z váhy 100 kg zhubla na devadesát a šťastně prohlásila, že už si může vzít minisukni. Díky ní jsem si znovu uvědomila, že mnohem důležitější než nízké číslo na váze je být spokojená sama se sebou. A jestli jsem se dřív styděla otevřeně mluvit o svém příběhu, dnes jej otevírám často a hledám v něm motivaci pro ostatní. Ohledně jídla radím – navzdory všem trendům – zvolit zlatou střední cestu, kdy není nic zakázáno, jen je upraveno množství. Někdy totiž stres pramenící z toho, že si něco nemůžu dát, může ublížit víc než nezdravé jídlo. A sport? Ten se stal nezbytnou součástí mého života. Už sedm let vyrážím dvakrát až třikrát týdně na kruhové tréninky a chodím si zaběhat deset až patnáct kilometrů. Letos v říjnu jsem si dala za cíl uběhnout poprvé v životě půlmaraton, tak mi držte palce.
